mesic3d

Zpravodaj Obce Březová, internetová verze, prosinec 2009

| Úvod | Informace z obce | Farní úřad | ZŠ a MŠ | TJ Sokol Březová | O Janáčkovi z Březové |

| Spjevulenky | OS Kopretina | Jaternica 2009 | Výlov rybníka | Lesní hospodářství |

| Kulturní akce r.2010 | Fotostrana - vítání občánků | Inzerce |

Leoš Janáček - Březovská píseň

Zpravodaj 12 / 2009

Úvodní strana Informace z obce
Farní úřad ZŠ a MŠ
TJ Sokol Březová O Janáčkovi z Březové
Spjevulenky OS Kopretina
Jaternica 2009 Výlov rybníka
Lesní hospodářství Kulturní akce r.2010
Fotostrana - Vítání občánků
Zpravodaj 12 / 2009

,,Napravo chotár brezovský, nalevo sucholožský“, praví můj vozka. Toť tedy chotár, to dějiště zbujnictva tolikrát v písních připomínaný? Moc prý tu chotáru!

Duboví zakrslé plazí se po celých stráních a skrývá jen liščí doupata. Kopečky jalovce kolem hlubokých roklí, vichrem a přívaly dešťů rozrytých, stápějí zeleň ještě více do tmava. Několik plných bílých květů osamocené kaliny udiveně hledí z této divočiny. Její větve teď těžce sklání usedající havran. Nedivím se, proč tolik nejkrásnějších písní opěvuje kalinu.

Po nové silnici, jež celým chotárem se vine mnohými oklúnkami „aby prý sa kopec vytratil“, dojíždíme vrcholku. Chotár se oživuje. V jednom boku kopce zvoní rozlehlá stáda do krav a koní a v dálce hemží se bělavé stádo ovcí.
U silnice srovnáno kolenaté oloupené duboví a v křoví bělá se postava Brezovjana. Dělá kůrky do koželužen, vysvětluje můj vozka. Zbujnictvo vymizelo a s ním i jeho písně.

Divoký nápěv písně

„Keď zme šli na hody,
bylo nás jedenáct.
Keď zme išli z hodů,
chyboval jeden z nás.

Počkejte, postojte
v téj nytranskéj seči,
nech sa spočítáme,
zme-li tady všeci.

Nený tu jedného
kamaráda mého,
leží na chotári,
šabla vedle neho“.

již v Brezové nebyl znám.


Za námi zmizel dávno Uherský Brod i Volenský dvůr hraběte Kounice. Ve stínu leží již Bánov a Suchá Loz. Z hloubky od úpatí Lupeníčka zdvihá sa na protilehlé stráni Březová. Sjíždíme rychle v dědinu, v níž tenké máje vysoko vlají. Jest doba letnic.

Pro písně jsme sem přijeli. To už věděly, sezvané p. učitelem Aloisem Králem, nejlepší zpěvulenky. Večer nečekali jsme na ně dlouho, ku zpěvu jsme je dlouho nepobízeli: nestyděly se ani se neostýchaly. Jedna zvala se Kača Žajglé, druhá Kača Moravké, třetí Ustyna Škabé, v matrice jsou však zapsány jako Katuša Vaculova, Katuša Moravčíkova a Justýna Bazdoňova. Dříve se lidovým zvaním na ně doptáte v obci než zapsaným jménem. I v písních se vzájemně připomínají Škabé, Oblefé, atd.

V nezkrocené síle zpívaly každou píseň ,,od konca do konca,,. Žádných rozlišování pianem nebo fortem, žádných unylých decrescend při zakončování. Hlas k hlasu přiléhal jako srostlý a zdravá plíce stačila do obdivuhodných délek. Tak, jak tu jsem slyšel zpívat, nedomyslel jsem si dosud žádnou píseň táhlou. Z notace, co jsem vyčetl, daleko jest za skutečností.

Byl to příval, ve kterém marně namáhal jsem se vyznati se v tom. Hanba mne bylo. Hořel jsem studem, až v uších mi to bilo. Z úst mých zpěvulenek tekl proud zvučný a lámal se, tak jakoby sám sebou, tu krátké, tu v delší a dlouhé tóny. Výraz obličeje, dychtivý jen po zpěvu. Kéž by aspoň trhnutím hlavy prozradila, že měří. Ničeho. Tak tón za tónem věrně určuju. Utěšil jsem se, že do toho pletiva vniknu, až jen bude pokdy.

Ani dechu neubráno jedinkému tónu a osm veršů se vystřídalo! Nemožno si myslet, aby děvčence tak primitivně jako já vyměřovaly tón k tónu, to zabírá celého ducha. S kterého vyššího hlediska přehlížejí a drobí čas?

Může-li býti vzduch opojen bezem, lípou, mateřídouškou, může býti opojen i písněmi. Ve třech večer vyzpíváno na 600 veršů. Jedna píseň ustýlala druhé. A ještě teď mi děvčence vzkazují, že tu a tu píseň jsem od nich ještě ,,nečul“.

V tom pořádku píšeme písně, v jakém jim z duše vypadaly. Přirozeněji a pravdivěji k sobě se skupiny tulí. Světnice naplnila se mezi tím i šohaji, kterým vážných písní již dosti se zdálo. Kterýsi ozval se v koutě vrtěnou.

Jestli vrtěné výhradně zpívají se jen šohaji, tož táhlé zase jsou písně povětšině děvčat, ač obzvláště vojenské a mnohé milostné zpívají též rádi šohajé.

K půlnoci rozběhly se děvčence domů. Mne dlouho ještě tížily poslechnuté písně. Přemýšlet o nich nebylo času. O jednom jsem si byl jist: že nikde nezachováván ve zpěvu tak čistě sloh táhlých písní (jsou to naše Adagia) jako tu v Březové.


Sezvánějí k bohoslužbám. Jest svatodušní neděle. Pohlížím z chaloupky na proudy čistě vystrojeného lidu. Co to květu, co to barev na osobách vzrostlých a též na drobných dětech.

Šel jsem též do kostela. Po točitých schodech dostal jsem se na vysokou kruchtu. Až závrať pojímala při pohledu do prostor chrámových. K oltáři blíže byla záplava červeně na skvostně prošívaném kroji děvčat.
Barvy bledly čím více ku dveřím: v bílé haleny halí se tu staré ženy i muži. Radost byla pohlédnouti, když při oféře všechny ty barvy začaly se pohybovati, nejinak než očarovaná louka.
Hořící mák předbíhal chrpu a skákal v bílá pola jiskerek: a tak se to vlnilo k oltáři  a od oltáře. Leč brzo jsem vystřízlivěl.

Zvonek u oltáře zazvoní a z kůru ve vřesku trub v druhém taktu pleno varhany zazní.
Za těchto slavnostních intres kráčí kněz ku oltáři.

Zaleklý lid nezpíval, až na několik hlasů školských, píseň ,,Kristus seslal těšitele“. A tak řev venkovské trubačské muziky, kterou na pohromu krásného domácího zpěvu chodí odtud si secvičovat vysloužilý voják od hudby, křiklavě se odráží od vysoké klenby chrámové.

Ušel jsem raději tomu a vyhledal jsem si k polední hodině ve stínu ovocných stromů chaloupku kopaničáře pod Lopeníčkem. Zajímaly mne ty chaloupky, z jichž došek střechových prodíral se, kde mohl, voňavý kouř. Komínů nemají. Před chaloupkou čistě oděná mladá nenachovala dvě děti. Muž jest od jara na práci až v Tovačově a vrátí se s výdělkem asi 40 zlatých až po žních. Žena mezitím živí sebe a děti zemáky a mlékem kravky, kterou má na chování. Dnes měli napečených z černé mouky koláčů nadívaných povidlím. Pohostila nás ochotně. Ta malá jizbečka!
Vzduch v ní jemně prosycen jehličným kouřem, dobrá to desinfekce. Vždyť okýnka na čtyři dlaně velká sotva bylo lze otevříti.  Stůl, lávka, stěny a pec pěkně vymazané, bylo vším nářadím.

Kopaničářům pod Lopeníkem a Lopeníčkem (nesprávné na mapách malý Lopeník) chtěli, jak známo, pobrati pozemky. Spor jejich s panstvím světlovským na štěstí vyrovnán v jejich prospěch.

Z Březové, z kostela, vrací se lid na kopanice. Nejrychlejší jest mládež a svižné děvčence. Červenají se již hore na stráni a dolů u potoka Zlatné potkáváme teprve výrazné tváře mužů.

Bylo třeba slyšeti písně v boží přírodě. Proto pustili jsme se od půl dne se šohaji ku Kyselce. Jest to nablízku v lesíku obecním zřídlo zdravé, léčebné vody. Hudců nebylo, docházejí na svatby březovské až z blízkého Strání, ale přece vrtěných nazpívala mládež dosti.

Když jsme se vraceli, tož zpěvy mládeže vzbudily tam kdesi ve vršku Lupeníčku i písničky stařka tatíčka, který tam pásl koně. Motivy dopadaly zádumčivě a slabě až k chodníčku podél Zlatné.

Večerem zase rozzvučela se nízká světnička. Šohajů děvčence více nevpustily, vysmívali se jim prý včera. Na svatodušní pondělí poprosil jsem děvčence, aby si navzpomínaly svatebních písní. Bez toho byla nedávno u starosty svatba, nebude jim to tak těžké.

Z rána s dvěma šohaji, nejlepšími zpěváky, pustili jsme se hor, na vrch Lopeníčka. Striežavy (mlhy) sice ležely na vrchu, ale což, pro vyhlídku vlastně tam nejdem, ale zkoušet písně, jež odtud až do Tater bijí. Kus slaniny s chlebem a slivovici, o které se veršuje

“do života nieškoď
 do priekopy neshoď “

přišlo nám vhod na vrchu. Tak krásného obrazu nenaskytne se nikde jako na „rovné“ blíže vrchu Lopeníčka.
Jest tu pravý francouzský park a zahradníkem – jest bílá ovečka. Rok co rok, den co den, co pase se na vrchu Lopeníčka, oščíbře, jak dalece hlavou dosáhne, bučinu: a tak vyrůstá do pružné pohovky věčně mladý žlutavý list na starém zakrslém prorostlém pni. A což jaká podívaná, když uprostřed také pohovky vyroste přece svižný buk.

Přijďte sem zdaleka a podívejte se! Ujistíte mne, že podobné lahodné krásy jinde na našich horách neroste. V halenky se tulí před větrem mladí pasáci lopeničtí, kteří však leckdy ,, s kyjácami vybehali“na Brezovské.


Bez námahy došli jsme k vrcholu Lopeníčka a usadili se v pohraničním příkopě. Na uherské straně dopadly mnohé písničky našich šohajů. Lid na oné straně hranic jest však ustrašený, vyhne raději, má li koho potkat.



Mlhy a mraky valily se nám nad hlavami a zastíraly všelikou vyhlídku. Snad vábí její krása Brezovjany do světa? Spíše bída. Tulí se daleko od domova k sobě a málo se stýkají s jiným lidem, proto špatným vlivům cizoty mnoho nepodléhají.
Hůř působí jako všude jinde, zloduch vojácký na zachovalost národní.


Časně ráno opouštěl jsem zpěvnou dědinku. Četné stádo páslo se již na zrosené trávě. Pasák volal na Lisku, na Brezovú, toť jména krav. Jediná s prkénkem na čele ,,odbehla“ stádo. Ta prý ,,kole“ bodá, trká. S ,,voříšku“ vršku, chotáru sjížděli jsme rychle oklikami (serpentinami). Opět Bánov, Suchá Loz, a v dálce královské město Uherský Brod z ranní mlhy vystupují.
top
Aj, jaký to pestrý záhon květů na panském poli volenovském. Zvlnil se celý, když jsme přijeli na blízko. Rukami se zaclání několik vzpružených postav dívčích a mávají šátkem. Poslední pozdrav našich zpěvulenek.

Napište nám

 

Zpravodaj Obce Březová, internetová verze | Podklady jsou převzaty z tištěné verze, kterou vydává Obec Březová | Redakční rada: Josef Trecha, Věra Kročilová
Redakce si vyhrazuje úpravu dodaných příspěvků i bez souhlasu autora.   Příspěvky:| osobně na OÚ | tištěná verze | internetová verze |

Bez souhlasu Obce Březová je zakázáno publikovat jakoukoliv část webových stránek | Texty, obrázky: Obec Březová, DSJ, přispěvatelé, inzerenti, web

(c) 2008 - 2010 Obec Březová, design: DSJ