|
Na začátku listopadu vzpomínáme na všechny věrné zemřelé.
 Křesťanská tradice nám kromě mnoha jiného přinesla množství krásných a výstižných symbolů, které nám pomáhají pochopit, jak je lidský život krásný, v jakém úžasném světě se pohybujeme, jaké je naše určení.
V první kapitole evangelia sv. Jana čteme o vtělení Božího Slova. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Dále tam stojí „…a světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila.“
Někteří lidé si myslí, že svět je samý protiklad: život – smrt, dobro – zlo, naděje – zoufalství, zdraví – nemoc. A jakýsi slepý osud nás prý vleče hned tím a hned zase oním směrem. Symbol světla ve tmě nám říká něco jiného.
Světlo vždycky zazáří ve tmě, světlo má vždy moc nad temnotou. Tma je vždycky světlem zaplašena. Nemůže se stát, že by naopak tma pohltila světlo. V nejčernější temnotě hlubokého sklepa stačí škrtnout zápalkou a tma je pokořená. Nutně ustupuje před malým světýlkem.
V týdnu od 1. do 8. listopadu se rozzáří na našich hřbitovech statisíce světélek. Místa posledního odpočinku našich zemřelých se tak obléknou do světelného hávu jímavé krásy. Vzpomínáme na své zesnulé rodiče a prarodiče. Možná že do vzpomínek se vkrade pocit beznaděje. Napadne nás, že smrt je neúprosná ničitelka života a že jsme proti ní bezmocní.
Zadívejme se na světélka nočního hřbitova. Zdálo se, že tma je mohutná a vše proniká. Malý plamének na malém knotu však nemůže být tmou udolán. Zdá-li se někomu, že smrt mohutně vítězí nad našimi životy, pak světélka ne večerním hřbitově připomenou, že život jedince – nakolik se zdá být slabý a zranitelný – nemůže být smrtí přemožen.
Světlo je něco, tma je nic.
Život je totéž co světlo.
Život člověka je NĚKDO, kdežto smrt je totéž co tma; smrt je nic.
NĚKDO nemůže být pohlcen nicotou.
Člověk není zde proto, aby se stal ničím.
Člověk žije, aby žil stále.
Proto čteme v bibli: „…a světlo ve tmě svítí
a tma ho nepohltila.“
P. Vojtěch Daněk
|
